Marmolada, hora tyčící se nad městečkem Malga Ciapela, je v bodě nazývaném Punta di Penia (3342 m n. m.) nejvyšším vrcholem Dolomit. Z jejího úbočí vede červená, 12 km dlouhá sjezdová trať Pista Bellunese s převýšením 1800 m. Můj kamarád Ing. Hubert Kolín, bývalý sjezdař a dlouholetý náčelník špindlerovských lanových drah, říká, že kdo nesjel Marmoladu, není lyžař.  

V řeči místních obyvatel, v jazyku ladin, se jí prý říka „jiskřící hora“. Pohoří vděčí za svůj název učenci, mineralogovi a dobrodruhovi Deodatu de Dolomieu (1750–1801). Je však nutné dodat, že turistický název Dolomity se pro pohoří vžil až po první světové válce, která tato místa zasáhla velmi krutě.  Válečné útrapy místních obyvatel si lze připomenout v četných muzeích. Například na hřebenu Punta Serauta  (3288 m n. m.), který byl důležitým opěrným bodem Italů.

Území nazývané Zona Sacra  (posvátné místo) nabízí kromě zajímavostí z války i jedinečné výhledy. Další volně přístupné muzeum, nazvané Museo della Grande Guerra in Marmolada, naleznete bez potíží v druhé mezistanici lanovky na Punta di Rocca. Centrem nejtěžších bojů první světové války však bylo okolí vrcholu Col di Lana.  Dosti zajímavé je složení místního obyvatelstva.

Obyvatelé zdejších rozmanitých údolí a terasovitých pohoří je totiž rozděleno na jazykové skupiny německé, ladinské a italské. Hlavní skupinu obyvatelstva tvoří přitom ladinské obyvatelstvo. Jedná se o potomky keltských kmenů, kteří byli Římany označováni jako „Rétové“.  Skupina Marmolada tvoří jádro celých Dolomit. Věže, které se zde nacházejí, patří se svou výškou více než 3300 m k nejvyšším v Dolomitech.

Marmolada je ovšem poněkud netypickým dolomitským štítem, neboť svým tvarem rozložitého půlměsíce nezapadá do plejády ostrých štítů Dolomit. Severní stranu v horní třetině pokrývá mohutné ledovcové pole o délce 4 km a šířce 1,5 km. Na straně jižní se naopak vypíná 800 m vysoká stěna – sen řady extrémních horolezců.  

Ledovec je dobře přístupný. Nejlepší je využít lanovku, která vozí lyžaře až k chatě Rifugio Pian Fiacconi. Kabinkovou lanovkou je dosažitelný i druhý nejvyšší vrchol skupiny Punta di Rocca (3309 m n. m.).  Na Marmoladu vede nová lanovka z roku 2004. Je složena ze tří samostatných úseků, a má tudíž dvě přestupní stanice. Na druhém přestupu se nachází též bar a muzeum. U výstupu z lanovky je pak malá jeskyně s madonou, kde se před dlouhým sjezdem můžete i pomodlit.

Kyvadlová lanová dráha má kapacitu 70 osob + strojník. Maximální zatížení kabiny činí 5,6 t. Ohromné převýšení zdolává obdivuhodnou provozní rychlostí cca 10 m/s. Více informací naleznete na stránkách www.marmolada.com. Jezdím do této oblasti s přáteli i vícekrát za zimu již od poloviny devadesátých let a nebudete mi věřit, že se mi podařilo sjet Marmoladu – přes četné pokusy – až na konci března 2009. Všechny předchozí pokusy zmařila buď vichřice, nebo alespoň prudký vítr zabraňující provozu lanovky, silné sněžení, difuze či hustá mlha.  

Pro opravdový zážitek potřebujete jasný, slunečný a málo větrný den. U spodní stanice lanovky je nejlépe být již brzy ráno při zahájení provozu nebo mezi 13.–14. hodinou, kdy se většina lyžařů občerstvuje. Jinak stojí zejména u údolní nástupní stanice lanové dráhy ohromná fronta lyžařů a v odpoledních hodinách je hodně zatížená sjezdovka již hodně boulovatá. Zážitek z jízdy třemi úseky lanové dráhy je stejně úžasný jako zážitek z 12 km dlouhého sjezdu dolů.

To vše v panoramatu okolních třítisícovek a na poměrně strmé sjezdové trati – zejména v horní třetině. Ovšem kdo nesjel Marmoladu, „jiskřící horu“, královnu a nejvyšší horu Dolomit, není opravdický lyžař. Právě vrcholí babí léto, ale nastává již také  čas přemýšlet, kam na lyže. Trentino a lyžařské areály pod štíty Dolomit jsou tou správnou volbou. Z České republiky je to přes Brennerský průsmyk necelých 700 kilometrů. Kvalitně upravené sjezdovky a moderní lanovky v kombinaci s tradičním trentinským pohostinstvím  nemají chybu. A nezapomeňte, slunce tady svítí třista dní v roce! 

Text a foto: Ing. Vítek Moudrý, Gabriel Janoušek