„Pod špičkami lyží tryskají vějíře přemrzlých sněhových šupin a svah se tratí v nebesky mléčném jasu.“ Nikdo nedokázal popsat krásu a vznešenost Jizerských hor tak sugestivně jako Miroslav Nevrlý. Kniha o Jizerských horách doprovází návštěvníky v zimě i v létě již po několik generací.

Letos opět do Jizerských hor přišla zima, jakou popisuje Miroslav Nevrlý. Od začátku prosince se sníh sype téměř každý den. Podmínky už teď vybízejí k návštěvě Jizerské magistrály. Parkoviště na
Bedřichově, na Maliníku a v Hraběticích byla minulý rok o sobotách a nedělích neustále plná a ne jinak tomu bude letos. Už od minulé sezóny funguje jedna zajímavá novinka: již při příjezdu od Liberce na Maliník je možné se dočíst na informační tabuli, která parkoviště
jsou volná.

Pro majitele aut s pohonem 4x4 mám dobrou zprávu: byl povolen vjezd až na Novou louku k lovecké chatě. Nikde sice není napsáno, že je vjezd pouze pro 4x4, ale přece jen se jedná o horský terén. Do Jizerek se jezdí většinou na běžky, ale ani pro sjezdaře není výlet na Bedřichov či Hrabětice nezajímavý. Množství malých a středně těžkých sjezdovek, které jsou zde k dispozici, je určeno především pro rodiny s dětmi. Ale vraťme se do běžecké
stopy.

Stále upravené

Úprava stop se provádí téměř denně a aktuální informace najdete na www.jizerskaops.cz. Kromě informace, co je aktuálně upraveno, naleznete na tomto webu i teplotu, množství srážek a webové kamery – pokud zůstanou na svém místě. V loňském roce se totiž podařilo nenechavcům jednu z kamer odcizit. Díky hustému sněžení panují už teď na hřebenech velmi dobré podmínky. Hlavní trasy z Bedřichova přes Hřebinek a Krásnou Máří, na Knajpu a Smědavu jsou neustále upravovány. Ujet za den 20 km není problém ani pro méně zdatného lyžaře.

Chybou Jizerek je ovšem to, že nikde na hlavním hřebenu nenajdete kromě dvou občerstvovacích stánků žádnou restauraci či chatu. Nekaždý přitom dojede až na Smědavu nebo do Hájenky v Pekle.
I pro zdatného lyžaře je cesta z Bedřichova na Smědavu na oběd a zpátky k autu na Bedřichově poměrně náročná. A tak nezbývá než si cestu naplánovat tak, aby síly, zásoby jídla a pití vydržely na celý den. Při zimních výletech nikdy nezapomínejte na to, že se pohybujete v horách, kde není téměř žádná možnost se při změně počasí ukrýt.

Oblíbená Nová louka

Osobně mám nejraději cestu z Nové louky, dříve se jí říkalo Šámalova louka, podle prvního kancléře prezidenta Masaryka, který byl vášnivým lovcem. Jeho osud připomínají dvě desky na kameni nedaleko lovecké chaty. Osud doktora Přemysla Šámala to byl velmi pohnutý, protože ho popravili roku 1941, ve věku 74 let, nacisté a ani s pomníkem to nebylo jednoduché. Nejprve musely desky po roce 1948 zmizet, v roce 1968 nebyl čas je nainstalovat, a tak je Miroslav Nevrlý ukrýval dalších dvacet let.

V místní restauraci si dnes můžete opět pochutnat na zvěřině. Já z Nové louky často vyjíždím směrem na Blatný rybník a po několika kilometrech se zastavuji na Kristiánově, v místě, kde bývala od druhé poloviny 18. století velká sklářská osada. Tu nyní připomíná jen lesní hřbitov a několik nepříliš udržovaných domů. Tady se většinou rozhodnu k cestě přes Rozmezí na Knejpu a po krátkém odpočinku u nového srubu se vracím zpět po Štolpišské silnici přes Krásnou Máří na Hřebinek a zpět na Novou louku.

Misthaus

V Jizerkách je množství nádherných tras. Jedna z nich vede z parkoviště pod Bukovcem do osady Jizerka, kde je možné běžet přes vlašský hřeben na Smědavu a zpět se vrátit po Promenádní cestě. V každém případě bych doporučila zastavit se u Hnojového domu kousek na Jizerkou a také si prohlédnout nově zrekonstruované domy v této původní jizerskohorské osadě. Hnojový dům je legendou Jizerských hor, než lehl v roce 1995 popelem, bydlel v něm starý mládenec Gustav Ginzel. Hnojový dům (Misthaus) se mu říká proto, že jej pan Ginzel koupil v roce 1965 jako ruinu, v níž byl všude hnůj, mnoho let před tím bydlely v domě pouze krávy.

Zapomenuté, nepatřící nikomu. Gustav Ginzel mnoho cestoval a vše co nasbíral na smetištích po celém světě, stovky předmětů a cetek, vše našlo své místo v Hnojovém domě. Nikdy nikoho neodmítl, a tak byl jeho dům průchodištěm zevlounů, ale i neuvěřitelného množství skutečných přátel. Vz- pomínám, že jsem jednou strávila večer a noc v Hnojovém domě a zážitky, které pan Ginzel vyprávěl, mi zůstaly v paměti dodnes. Za pomoci přátel z celého světa byl dům postaven znovu, “muzeum kuriozit“ však již nikdo do domu nevrátil a Gustav Ginzel již také odešel ke svému haraburdí (zemřel v listopadu 2008 v Německu; bylo mu 76 let).

Více informací o aktuálním stavu Jizerské magistrály najdete na www.jizerskaops.cz. Chcete-li se o Jizerských horách dovědět více, objednejte si v libereckém nakladatelství Vestri (vestri@seznam.cz) knihu o Jizerských horách.

Text: Dagmar Janoušková
Foto: Autor a Jan Pachner