Řekněme si to narovinu. Když vyrážíme k moři, drtivá většina z nás naloží auto, “nasadí klapky na oči“ a jede přímo do cílové destinace. No a to je trochu škoda, protože po cestě se nabízejí velmi zajímavá místa, o kterých mnoho turistů neví, ale která určitě stojí za návštěvu. Jedno takové vám v následujících odstavcích představíme.

Chorvatsko samozřejmě není pouze o čistém moři, také vnitrozemí, případně hory táhnoucí se po pobřeží mají co nabídnout. Nemusíte se ani příliš zdržovat. Máme pro vás tři tipy na zajímavá místa nacházející se kolem dálnice A1, přesně řečeno kolem exitu Maslenica, přičemž nejkratší možnost vás zdrží maximálně na jednu hodinu.

Rio Peklo: Vinnetou stále žije

Když jedete po dálnici A1 směrem na Split, poprvé uvidíte moře po zdolání několikakilometrového tunelu Sveti Rok. Hned za tunelem je odpočívadlo, kde jsem já osobně stavěl pokaždé, když jsem tudy jel. Je totiž hodně vysoko a nabízí krásný výhled do okolí. Jenže o pár kilometrů dál najdete další zajímavou možnost, jak si trochu netradičně odpočinout od dálničního provozu. První exit za tunelem nese název Maslenica. Na něm sjedete a dáte se vpravo na silnici číslo osm, po necelém kilometru odbočíte doleva a pokračujete po silnici 54 směr Jasenica. Jakmile tuhle vesnici projedete, chce to začít dávat pozor a pokud možno mít po ruce detailnější mapu. Naše odbočka totiž není nijak označena.

Přibližně dva kilometry za vesnicí se objeví prašná cesta zdánlivě vedoucí do pustiny. Nemusíte se děsit, i když to na první pohled nevypadá, je v pohodě sjízdná pro jakýkoliv osobní automobil. Asi pět minut se po ní budete plahočit, až dojedete na velké tábořiště. Tohle tábořiště ovšem není jen tak ledajaké. V roce 1963 a 1965 se zde natáčel slavný Vinnetou. Filmaři tu totiž vybudovali indiánskou vesnici, což je sice zajímavé, ale není to hlavní důvod, proč se sem vypravit. Tábořiště totiž leží u kaňonu řeky Zrmanja. Pohled na krásně modrou řeku klikatící se hluboko pod vámi je jedním slovem nádherný. Nakonec se o tom můžete přesvědčit díky přiloženým fotografiím. Kdybyste se náhodou chtěli projet přímo po řece, stačí zavítat do města Obrovac a tam si vyhledat nějakou společnost, která vám zapůjčí kánoe.

Po cestě z roku 1833

Jakmile pořídíte nezbytné fotografie, můžete zamířit zpět na dálnici a nebo si výlet ještě zpestřit projížďkou po staré silnici pocházející z roku 1833. Opět se vám bude hodit detailnější mapa, protože na příslušné křižovatce znovu není žádné označení. Tentokrát budete odbočovat ze silnice 54 vlevo, přičemž křižovatka je cca čtyři kilometry za vesnicí Jasenice (viz přiložená mapa). Zpočátku se jede po úzké asfaltové silnici, ta se ovšem brzy změní na prašnou. Vzhledem k tomu, že je to oficiální cesta, může sem jezdit kdo chce, kdy chce a jak chce. Navíc je silnice velmi dobře udržovaná a i když je prašná, nebude mít problém ani nějaký nízký kabriolet.

Postupně se stoupá pěknými serpentinami až do výšky cca 800 m.n.m. Cestou potkáte spoustu zajímavých míst nabízejících skvělé výhledy do okolí. Kdybyste po silnici pokračovali stále dál, přejeli byste celou horu a skončili ve vesnici Sveti Rok. Někteří turisté pro zpestření cesty sjedou před tunelem a namísto jednotvárného, byť podstatně rychlejšího průjezdu pod horou to vezmou po téhle starodávné silnici a na dálnici se napojí v Maslenici.

Celý den v horách

Dosud jsme se bavili o krátkých zastávkách, nicméně možností je mnoho a jednou z nich je i celodenní výlet do hor. Výpravy pořádá parta nadšenců se sídlem v hotelu Rajna (viz kontakty pod článkem). Základním bodem jejich nabídky je takzvané foto-safari, kdy zájemce naloží do Land Roveru Defender a na celý den s nimi vyjedou do hor. Začíná se na tábořišti a pokračuje se po staré cestě. Jenže na vrcholu hory se z ní odbočí do národního parku, kam mají turisté bez odborného doprovodu vstup zakázán. Je samozřejmé, že ta nejlepší místa se nacházejí právě zde.

K cestě po Chorvatsku jsme využili Kiu Sorento, která je pro takový účel přímo ideální. A protože jsme ji chtěli pořádně otestovat i na nezpevněných cestách, domluvili jsme se s průvodcem, že nepojedeme s ostatními turisty v Defenderu, ale že pojedeme takříkajíc v závěsu s našim Sorentem. Že to nebyl úplně nejlepší nápad, to se ukázalo až o pár hodin později.

Začátek na prašných cestách byl sranda jak pro nás, tak pro velkou Kiu. Jakmile jsme zamířili do národního parku, situace se výrazně zhoršila. Je zajímavé, jak radikálně se změní ráz krajiny, když přejedete hřeben a ocitnete se na straně otočené do vnitrozemí. Původně kamenitou pustinu vystřídá les, tu a tam přejedete nějaký ten potůček a nechybí ani menší louky. Na jedné takové jsme se po poledni zastavili a náš průvodce uspořádal menší piknik. Foto-safari totiž stojí pro jednu osobu 350 Kun, přičemž v ceně je zahrnuto jídlo a pití. Studený oběd přišel vhod, jenže mě trápila jiná věc. Louka byla dost podmáčená a z lesní cesty jsme na ní sjeli po mírném kopečku. Jemné bláto a silniční pneumatiky dělaly problémy už při sjíždění dolu, natož pak při cestě zpět.

Obavy se ukázaly jako opodstatněné a situace byla ještě o kousek horší, než jsem si myslel. Můj plán a jediná šance bylo pořádně se rozjet, jenže ouha. Ani s uzamknutou mezinápravovou spojkou nebylo Sorento schopné nějaké smysluplné rychlosti, protože se sotva dalo do pohybu. Nakonec průvodce už už vytahoval lano a vracel se pro nás zpět se svým patřičně obutým Defenderem, ale my jsme se nahoru nějakým zázrakem přeci jen vyškrábali.

Autem, pěšky, ale i na kole

Druhá polovina cesty nás postupně přivedla zpět na stranu otočenou k moři a terén se stával čím dál horší. Bláto nahradily ostré kameny, první rychlostní stupeň se začínal stávat moc dlouhý, občas se ozvala rána od podvozku, protože nám přestávala stačit světlá výška Kii Sorento a na závěr přišel prudký kamenitý sjezd. Upřímně jsem byl hodně rád, když se na úpatí hory objevila opět asfaltová cesta.

Popisovat, co všechno je k vidění v národním parku je zbytečné. Nejlépek tomu poslouží fotografie. Neokoukaná příroda opravdu stojí za to. Celý výlet začal kolem půl desáté a skončil posezením v restauraci zhruba ve čtyři odpoledne. Na můj vkus byla výprava poměrně únavná, ale to mohlo být tím, že jsem celou dobu seděl za volantem a neustále se strachoval o zdraví auta a pneumatik.

Projížďka Defenderm je jen jednou z řady možností. S trochou nadsázky lze říci, že je po domluvě možné prakticky všechno. Zajímavým je určitě cyklovýlet, kdy vás do určité výšky vyveze auto a dále pokračujete na kole. Celý peloton pak jistí průvodce s terénním Land Roverem. Samozřejmostí jsou také pěší vycházky. Pořádají se i akce, kdy se večer vyjede nahoru, tam se přespí a brzy ráno turisté sledují východ slunce. Na své si přijdou i příznivci offroadu. Cest, kudy se dá parkem projíždět je více a jednou z nich je bývalá armádní a údajně hodně rozbitá stezka. My jsme na ni nezavítali kvůli limitovaným schopnostem Sorenta. Turisté toužící po adrenalinu tam průvodce bez problémů odveze a to samé platí také o majitelích terénních automobilů.

Na závěr pro vás mám několik upozornění. Příroda je v pohoří Velebit nesmírně krásná. Navštívíte místa, kde se natáčel Vinnetou, zkrátka spousta zajímavých věcí. Musí se ovšem pamatovat na to, že se v těchto končinách v roce 1995 dost válčilo a bylo zde položeno mnoho min. Území je částečně vyčištěno, ale úplnou záruku vám nikdo nedá. Proto je přísně zakázáno opouštět starou silnici a pohybovat se tam, kde to průvodce nedovolí. Údajně jsou největšími specialisty na podnikání riskantních výletů do volné přírody právě čeští turisté.

Další důležitou zprávou je fakt, že po staré silnici vedoucí přes horu do města Obrovac se může pohybovat kdo chce, ale do národního parku je vstup, případně vjezd, zakázán. Každý den kontrolují přítomnost “nezvaných hostů“ takzvaní park rangers. Nakonec i naše skupina je potkala a nutno podotknout, že přítomnost Sorenta se jim moc nezamlouvala. Ale průvodce vše vysvětlil a my jsme mohli pokračovat dál. Pokuty za nepovolený vstup jsou poměrně vysoké.

Text: Lukáš Dittrich
Foto: autor