Léto v plném proudu a stejně jako v minulých letech, také letos míří tisíce turistů k našemu nejbližšímu moři – tedy do Chorvatska. Pravda, v současnosti je cesta díky novým dálnicím výrazně jednodušší, nicméně pořád s dopravou souvisí řada otazníků. Projeli jsme trasu z Prahy až na úplný jih do Dubrovníku a zde jsou naše zkušenosti.

Základní trasy, po kterých se můžete vydat do Chorvatska, jsou notoricky známé, proto se o nich ani zmiňovat nebudu. Samozřejmě záleží, odkud přesně vyrážíte. My jsme při cestě z Prahy zvolili nejrychlejší možnost přes Brno, Mikulov a dále směrem na Vídeň. Možná to není úplně nejkratší varianta, ale jede se téměř bez přerušení po dálnici.

Rakousko je obecně celkem bezproblémovým úsekem. Pro použití zdejší dálniční sítě je nutné mít dálniční známku. Minimální platnost je deset dnů, přičemž cena je velmi rozumná. Potíže mohou nastat pouze mezi Vídní a Grazem, kde se přejíždí hory. Dálnice je relativně úzká a dost často zde prší nebo tu leží mlha. Kritické jsou především návraty v neděli večer, kdy kromě turistů, kteří se vrací z dovolené, míří do Vídně také spousta Rakušanů vracejících se z víkendů, takže po klikaté dálnici proudí nepřetržitý had velkého množství aut. Provoz se pak uklidní prakticky až za Vídní. Tedy pokud nepřijedete do ČR po půlnoci a na dálnici nevyjdou všechny čekající kamiony. To pak je noční cesta z Brna po D1 také velmi zajímavá, protože pravý pruh je kompletně obsazen pomalu jedoucími nákladními vozy.

Vyplatí se slovinská známka?

Oproti rakouské dálniční známce je ta slovinská řekněme poněkud kontroverzní. Pokud nejedete na Istrii, použijete zhruba 57 kilometrů slovinských dálnic (není to tak dávno, co jich bylo ještě méně). Původně nabídlo Slovinsko buď měsíční, nebo půlroční známku. Poté, co se zvedla vlna kritiky i z těch nejvyšších míst, byla tato nepříznivá situace vyřešena velmi "elegantně“. Když tedy všichni volali po ještě kratší platnosti, přibyla k měsíční také sedmidenní známka. Ta stojí přesně polovinu toho, co měsíční (420 Kč) a pro drtivou většinu turistů je pro změnu příliš krátká. Pokud pojedete na klasický pobyt typu "od soboty do soboty“, musíte si pořídit dvě sedmidenní viněty, takže zaplatíte to, co byste dali za měsíční. Jak se říká "vlk se nažral, ale koza zůstala celá“.

Nabízí se tedy poměrně oprávněná otázka, jestli se vyplatí relativně krátký úsek slovinské dálnice objet. Trasa není složitá (viz. přiložená mapa). Po osobní zkušenosti vám mohu dát jasnou odpověď. I když člověka trochu štve, že musí platit nějaké peníze navíc tak trochu zbytečně, určitě se příplatek dalších 420 Kč vyplatí. Hned vám řeknu proč.

Prvním důvodem je fakt, že vzhledem k celkovému rozpočtu dovolené (v našem případě přes 10 000 Kč) jsou nějaké čtyři stovky už opravdu zanedbatelné. Zadruhé při jízdě kolem dálnice cesta zoufale neubíhá. Každou chvíli čeká na turisty nějaké rychlostní omezení, nějaká vesnice a vzhledem k tomu, že ve Slovinsku moc dobře ví, jakým způsobem se především naši turisté vyhýbají placení za dálnice, je s trochou nadsázky na každém rohu policista hlídající maximální dovolenou rychlost. O tom, jak nekompromisní jsou rakouští a slovinští strážci zákona vůči českým turistům netřeba dlouze debatovat.

Kromě nudné a zdlouhavé jízdy na vás čeká při objíždění slovinské dálnice ještě jedno nebezpečí, a sice divoká zvěř. Silnice je lemována dopravními značkami upozorňujícími na nebezpečí střetu a o tom, že zde nejsou pro srandu, svědčilo odstavené Audi s rozbitým sklem a ulomeným zpětným zrcátkem. Opodál ležela srna.

Abyste se vyhnuli slovinské dálnici, musíte sjet ještě před rakousko-slovinskými hranicemi na exitu 228 Spielfeld. Od tohoto exitu až na hranice s Chorvatskem ujede 72 kilometrů, přičemž nám to trvalo 72 minut přesně. Pokud pojedete stejný úsek po slovinské dálnici, urazíte 57 kilometrů v čase 35 minut. Vzhledem k tomuto, vzhledem k "prudě“ policistů, vzhledem také k poměru ceně vůči celkovému rozpočtu a hlavně vzhledem k tomu, že jet po dálnici je prostě a jednoduše bezpečnější, říkám jasné ano. Připlatit si za nesmyslně nastavenou dálniční známku se rozhodně vyplatí.

K tématu slovinských dálnic ještě poslední poznámka. Samozřejmě další alternativní možností je cesta po dálnici bez známky. I o tomto způsobu mi mnoho známých vyprávělo s tím, že to dopadlo dobře a že je nikdo neodhalil. Osobně jsem byl poctivý a vyplatilo se, protože při zpáteční cestě těsně před hranicemi s Rakouskem policisté svedli provoz na jakési odpočívadlo a kontrolovali každé auto. Jediným předmětem jejich kontroly byla přítomnost platné známky. Pokuty se pohybují od 300 do 800 eur.

Chorvatskem až do Ravči

Občas si říkám, že bychom se měli od Chorvatska učit. Neskutečné průtahy kolem staveb českých dálnic za absurdní ceny (aby se za pár let na nových úsecích udělaly boule a “skokánky“) vypadají oproti tempu, jakým vznikla chorvatská A1 trochu legračně. Aktuálně lze dojet po dálnici až daleko na jih. Přesně řečeno k městečku Ravča. Jenže háček je v tom, že žádná přípojka na pobřežní magistrálu neexistuje, takže se musíte buď vrátit po silnici 512 zpět na Makarskou, což je cesta dlouhá 30 kilometrů a zabere v lepším případě půl hodiny, nebo lze pokračovat dále do Ploče. Zde se také jede po staré silnici (č.62) a také zde to je zhruba 30 kilometrů a půl hodiny.

Počítat musíte ve špičkách s hustým provozem a také s tím, že se na silnici 62 v jednom místě projíždí přímo stavbou, a to pěkně prosím po prašné cestě. Stejně tomu bylo minulý rok a bohužel v tomto konkrétním místě se nic nezměnilo. Napojení na Ploče vyžaduje několik mostů a tunelů, a i když hrubé stavby jsou už téměř hotové, zprovoznění můžeme očekávat nejdříve za rok.

Otázka stavby dálnice dál směrem na Dubrovnik je stále záležitost spousty let. Problémem je především malý úsek Bosny. Jak nám sdělilo hned několik chorvatských zastupitelů, reálně se uvažuje o stavbě mostu na poloostrov Pelješac, přes který by se pak dálnice vrátila zpět na pobřeží a pokračovala dále směrem na jih. Do Chorvatska se už teď dá cestovat pouze na občanku a cílem je zpřístupnit kompletně celé území bez nutnosti vlastnit pas kvůli pár kilometrům bosenského území.

Aktuální poplatky za použití chorvatské dálniční sítě najdete na adrese www.hac.hr. Za úsek od hranic do Zagrebu si Chorvaté účtují pro osobní vůz 42 HRK, za projetí trasy Zagreb – Ravča zaplatíte 191 HRK. Zajímavou možností (a v době největšího turistického náporu také možností velmi rychlou) je bezhotovostní placení dálničních poplatků pomocí platebních karet. Stačí sledovat ukazatele “Express“, které vás nasměrují k platebním automatům.

Vše probíhá opravdu maximálně expresně, nicméně také zde je drobné úskalí. Hranice, která je vymezena pro běžné automobily a pro dodávky, respektive pro první a druhou kategorii činí 1,9 metru. Pokud budete cestovat větším autem (ještě třeba s nějakými věcmi na střeše), raději se těmto expresním branám vyhněte. My jsme měli Kiu Sorento ještě se střešním nosičem a s plovákem na windsurfing. Systém si nás změřil a automaticky zařadil do kategorie 2. Na nejdelším úseku Zagreb – Ravča činí cenový rozdíl více než sto HRK. Při placení klasickou hotovostí obsluha koukne, vidí osobní automobil a nic neřeší.

Ve Slovinsku plnou

I když Slovinsko mnoho lidí kvůli svým dálničním známkám rozčiluje, má přeci jen jednu výhodu. Na celé trase z ČR k chorvatskému moři zde můžete nakoupit benzín nebo naftu za nejpříznivější ceny. Navíc Slovinsko leží více méně v půlce, takže dojezd průměrného auta by měl ke zdolání trasy ČR – Slovinsko stačit. Vyjádřeno čísly zaplatíte za české pohonné hmoty v průměru 36 Kč, v Rakousku stojí litr nafty i benzinu v průměru 1,33 euro, ve Slovinsku pak 1,24 euro a v Chorvatsku 9,4 HRK. Více informací najdete třeba na stránkách ÚAMK (www.uamk.cz).

Text: Lukáš Dittrich
Foto: autor