Když se řekne off-road, pak je to tohle! Land Rover Defender, britská klasiska, která projede všude, nemá jen tak konkurenci. Možná by můj kolega Roman z Mladé Fronty nesouhlasil, protože je zapálený milovník Jeepu. Také jsme si kvůli tomu vjeli do vlasů. Ale doufám, že většina z vás to z následujícího testu pochopí. Jestli chcete do přírody, pak nemáte moc jiných aut na výběr.

Myslím si, že za vše hovoří fakt, že tenhle model se už v podstatě vyrábí od roku 1948. I když se mnohokrát změnil, nikdo to nebylo tak, aby nějak výrazně obměnil i svou konstrukci. Základ je tedy stejný. A je to jasné na první pohled. Vzpomínku na doby dávno minulé s sebou nenese jen tvar hranaté karosérie zdobené viditelnými nýty, ale i samotné barevné provedení stroje. K testu jsem ho totiž dostal v klasické barvě Keswick Green k tomu s bílou čepicí na střeše a plátěným krytem nákladového prostoru. A co se hodí do terénu víc než pořádná ocelová kola s pěti mohutnými šrouby?!

Jestli vás dnes o něm přesvědčím, čekává vás další dilema. Výběr. Defender se totiž vyrábí v několika karosářských variantách. Testovaný kousek je Double Cab Pick Up, což znamená, že nabídne hodně prostoru pro převoz nákladu na korbě, zároveň ale místo pro pět členů posádky. Postaven je na základě střední délky podvozku s označení 110. Defendery se ale dělají i krátké 90 a dlouhé 130. Stodesítka nabízí podle mě nejlepší poměr mezi prostorem a průchodností v terénu – rozvor činí 2794 mm.

Na korbu!

Korba Defenderu je kapitolou sama pro sebe. Objem se samozřejmě neuvádí, pro představu určitě postačí údaj o její délce 1020 mm a šířce 900 mm. V případě nepěkného počasí ji můžete zakrýt plátěným „stanen“, který je zavěšen na hliníkové konstrukci. Látku lze lehce odmontovat – stačí rozpojit několik suchých zipů, šroubků, rozvázat uzly na provázku a uvolnit gumové úchyty. Hliníkové trubky drží na čtyřech samostatných šroubech. „Obnažování“ Defenderu jsem se trochu bál, ale ve dvou jsme to zvládli za pár minut. Problém nastal jenom tehdy, když nám jeden za šroubků zapadl za šikmo umístěnou rezervu. Ta na korbě také trochu překáží. Dříve bývala na straně.

Na korbu se přistupuje pomocí výklopné desky, která klidně udrží dospělého chlapa. Zajišťuje se dvěma západkami. Pokud ale chcete přistupovat dozadu v případě, že je krytý látkovou střechou, musíte kromě západek uvolnit ještě gumové úchyty látky, rozepnout zip na každé straně a vyhodit látkové „dveře“ na střechu. Chce to hlavně trpělivost. Ale tohle auto přece není pro žádné bábovky. Nakonec se vám stejně odvděčí vynikající nosností – na korbě odvezete cokoliv do hmotnosti 1030 kg!

Interiér není pro opravdové chlapy

Chtěl jsem napsat, že interiér vozu je pro pořádné chlapy, ale tak to není. Vzhledem k jeho velikosti možná, vzhledem k umístění předních sedaček ale nikoliv. Sedadlo řidiče, které by mimochodem zasloužilo trochu delší sedák, je „připlácnuté“ na levé dveře. Za teplého počasí to nevadí, protože levou ruku v pohodě vystrčíte z okna, v zimě ale nebudete vědět kam s ní. Sedí se vysoko jako na lesním posedu a stejně tak se do vozu i šplhá. Spolujezdec se může spolehnout na madlo, ale řidiči bohužel chybí. Chytat se tedy musíte aspoň za obrovský volant. Přitom mezi řidičem a spolujezdcem je velký prostor, který zaplňuje vysoká řadící páka, menší páka redukční převodovky a nekonečně hluboký úložný box ve středové opěrce. Vzadu si ale není na co stěžovat. Dva dospělí a dítě se v klidu vejdou.

Jenže k Defenderu se nesmí přistupovat jako k obyčejnému autu, ani jako k obyčejnému off-roadu. Tohle je přece maximální hard core! Ani na vteřinu mi tak nevadilo, že ve zpětném zrcátku nevidím nic jiného než mříže a za nimi plátěný kryt korby. Neprotestoval jsem proti sedačce, které prostě chybí možnost posunout ji ještě o pár centimetrů dozadu. Se svou výškou 190 cm jsem si v Defenderu připadal stísněně jako v jiné britské klasice – Caterhamu. Stejně jako tam totiž má stehna skoro přicházela do kontaktu s volantem a během prudších zatáček jsem tak byl nucen ručkovat.

Palubní deska je pojata v lehce omyvatelném plastu. Všechna tlačítka jsou velká tak, aby se dala ovládat i v pracovních rukavicích. Na podmínky britské klasiky tu bylo na můj vkus až příliš luxusních funkcí. Mám na mysli rádio s MP3 přehrávačem a automatickou klimatizaci. Při první jízdě jsem také marně hledal kličku na stahování okénka. Až pak jsem zjistil, že tenhle Defender je vybaven takovou zženštilostí, jako je elektrické stahování oken. Vtipně se ale ovládalo zprostřed palubní desky. Už málo vídané je také rozsvícení světel pomocí samostatné páčky pod volantem, nebo klakson umístěný na jiné páčce spolu s blinkrem.

Vjezd zakázán? 

Přes veškeré nepohodlí ale pro mě byla jízda v Defenderu vrcholným zážitkem. Tohle auto bych  naordinoval všem řidičům, kteří si zvykli na dnešní moderní auta, kde pomalu není slyšet ani nastartování motoru. Defender je pravý opak. Motorek miniaturních stěračů svištících po úzkém čelním skle vydává nezaměnitelný bzukot, pod sklem jsou odkryté drátky vyhřívání, každé zařazení převodu i redukce se ozve mechanickým klapotem a motor při startu rozklepe auto tak, jako by to byl ratlík v dvacetistupňovém mrazu. Nádhera!

Najít v Česku vhodný terén pro Defedener a přitom si nekoledovat o pokutu za ničení lesního porostu se ukázalo jako velmi těžký úkol. Proto jsem neodolal pozvání pana Davida Mrzeny, který v Kosoři nedaleko Prahy provozuje servis Land Roverů Def-Tec. Sám zapálený „defenderista“ se se mnou podělil o několik zajímavých zkušeností a předvedl mi i svůj kousek vyšperkovaný pochozí kapotou, extra terénními pneumatikami, navijákem nebo sekyrou upevněnou přímo na kapotu vozu. To vše si lze u něj koupit. Pak se mnou vyrazil do okolní krajiny, která překvapivě nabídla dostatek bahnitých rigolů, prudkých stoupání i klesání tak, abych mohl britskou mašinu plně vyzkoušet.

Opravdový chrochták

Řadový naftový čtyřválec o objemu 2,4 litru s rozvodem OHC disponuje systémem common rail. Výkon 90 kW a maximální krouťák 360 Nm jsou do terénu plně vyhovující. Žádné odhlučnění tu není, takže si můžete plně vychutnat i hvízdání turbodmychadla. Motor je posunutý v prostoru trochu vzad oproti předchozí verzi, což zlepšuje vlastnosti zejména při prudkém klesání. Na to je tu připravena redukční převodovka, na které se dá navolit dlouhý a krátký převod. V krátkém auto v podstatě jede samo, jako by mělo automat. Nemusíte přidávat plyn, na jedničku sjede vše (maximálně 45 stupňů), v lehčím terénu můžete klidně řadit za dvě i za tři a plynový pedál jen občas trochu polechtat. Nájezdový i přechodový úhel je u testovaného vozu 35 stupňů.

I když se stálým pohonem všech kol projedete většinu své denní trasy, pro ten nejtěžší terén si Defender v zásobě schovává eso v podobě uzávěry diferenciálu. Páka redukční převodovky pracuje v kruhu, na jeho levé straně se diferenciál zapíná, což je opět doprovázeno jasným mechanickým zvukem. Majitelé Defenderu jsou zvyklí na trochu drsnější zacházení. Při stání někdy nemusí mechanismus naskočit, proto se dá v klidu řadit i za pomalé rychlosti. Použít se dá maximálně do 60 km/h. S aktivovanou uzávěrou vás ale už rozhodně nic nezastaví! Jen možná při jejím vyřazování. Ač jsem se snažil jak jsem chtěl, kontrolka zůstala svítit. Po opatrné jízdě po asfaltu se ale ukázalo, že není aktivní. Kontrolka také za chvíli zhasla. Tohle se prostě u Defenderu občas stává.

Ani silnice ho nezastaví

A jak je na tom Land Rover na běžné silnici? Možná si myslíte, že to není tak důležité, ale omyl! Mezi terénními vložkami se stejně musíte vždy přesouvat po běžných komunikacích, v závěru na nich najdete víc kilometrů než v přírodě. Defender je však překvapivě zábavný. Samozřejmě ne ve smyslu sportovní jízdy, ale divadla, které dokáže předvést. Náklony jsou velké, volantem se v zatáčkách pěkně nakroutíte a poloměr otáčení 7,18 metrů vám přidělá při manévrování dost práce. I tak s „Defíkem“ není problém jet dálničních 130 km/h – převodovka má šest rychlostí.

Rozjíždějte se raději na dvojku, jednička je hodně krátká. Jízdu po asfaltu zpestřují pneumatiky, které se projevují typickým zvukem, stejně tak motor, jenž umí do výfuků pěkně „zachrochtat“, hlavně při prudší akceleraci. Můžu vám zaručit, že spolu s vzhledem vozu to budou pádné argumenty pro kolemjdoucí, aby se za vámi alespoň ohlédli. Samozřejmě vás to bude stát něco na spotřebě. Bez palubního počítače ji v průměru odhaduji tak na 12 litrů nafty na 100 km.

Land Rover Defender není na obyčejné ježdění. Z toho důvodu si ho můžou koupit jen dva druhy zákazníků. Buď půjde o fanoušky, kteří se prodíráním složitým terénem vysloveně baví, nebo půjde o firmy, jenž prostě do terénu vyrážet musí. Ať už patříte do jakékoliv z této skupin, mužete mi věřit, v tomhle autě vás nic nezastaví.

Plusy: bytelnost, vysoká nosnost, nízká cena, kouzlo osobnosti
Mínusy: nepohodlné sezení, výpadky funkčnosti, občas se nevejde do podzemní garáže

Základní cena: 696 600 Kč

Text: Jan Markovič
Foto: Zuzana Procházková