Málokterý vůz už máme otestovaný tak důkladně jako právě kompaktní SUV od Hyundaie. V našich testech se už objevily jak zážehové, tak vznětové motory s různou kombinací převodovek a pohonů. Naftová jedna-sedmička je ale pro nás dosud neznámou. Proč ji tedy nevyzkoušet na výletě v okolí Prahy?

Vzhled už je záležitost několikrát omletá. Ix35 je dalším evolučním krokem takzvaného fluidního designu, který narozdíl od sesterské Kie Sportage sází spíše na komplikovanější asijské křivky. Shrňme to takhle: Zepředu vypadá o něco lépe Kia, její agresivnější vzhled sedí evropským očím lépe než poněkud „rybí“ maska Hyundaie. Zezadu se situace obrací, proporčně lépe zvládnutý je Hyundai. Popelavá metalíza z něj dělá poměrně nenápadný vůz, což může určitě některým zákazníkům vyhovovat. My bychom asi zvolili spíš výraznější barvu.

Vnitřek opanovaly tvrdé, ale dobře slícované plasty. Na ergonomii v Koreji zapracovali a je to znát. Asi bychom se obešli bez detailů typu „chromovaného“ plastu, který z ramen volantu zasahuje až na vnitřek věnce, nebo madel spojujících středový tunel s panelem pod klimatizací, ale jinak se v ix35 budete cítit dobře. Přepínání palubního počítače se přesunulo z kolíčku na tlačítko Trip vlevo pod volantem. Podsvícení přístrojů je modrobílé jako v i30 po faceliftu a modře zářící panel audiosystému, který se u jiných Hyundaiů odráží v čelním skle, tady jednoduše odstínil malý štítek na palubní desce. Asi jsme si stěžovali dostatečně důrazně.

Cesta na západ

V segmentu C-SUV už je slušně zahuštěno, kromě Asiatů se do něj pustili i evropští výrobci. Hyundai má ale své tažení na trhy západních zemí slušně promyšlené. Když tedy na západ, vydáme se stejnou cestou. V chladném ránu vyjíždíme z Motola směrem na Břevnov a během popojíždění ranní kolonou registrujeme několik poznatků: motor svou hlučností patří spíše k průměru, ale vibrace se do interiéru přenášejí jen málo. Spotřeba kolem osmi a půl litru také není žádná sláva, ale auto přece jen není drobeček a i s pohonem předních kol jsou časté rozjezdy a brždění znát.

Naše první zastávka je u obory Hvězda, v pozadí se tyčí stejnojmenný letohrádek charakteristického šesticípého půdorysu. Renesanční stavba byla vybudována v polovině 16. století a dnes hostí výstavu k bitvě na nedaleké Bílé hoře. Ani tu nemůžeme minout a auto fotografujeme na okraji pláně, v jejímž středu se nachází památník. Focení se snažíme co nejvíce zrychlit, na vyvýšeném okraji břevnovské vilové čtvrti docela mrazivě fouká. Usedáme zpět do vozu a jsme rádi, že má ix35 ve výbavě Style standardně vyhřívané sedačky. A nejen ty přední. Ani cestující vzadu si na omrzliny stěžovat nemohou, tedy kdybychom nějaké cestující vezli. Takhle máme jistotu, že alespoň Zuzčin foťák zůstane v teple.

Opouštíme hranice hlavního města a vydáváme se přes Hostivici směrem ke Kladnu. Záměrně volíme starší krajskou silnici, na test na dálnici máme vyhrazenou jinou část cesty. Navigaci ani mapu nevezeme a tak nám k orientaci musí stačit ukazatele a případně digitální kompas, který se ukrývá v pravém horním rohu zpětného zrcátka.

Stále živá historie

Z poměrně kvalitního povrchu hostivické silnice uhýbáme k severu a pod novou dálnicí se proplétáme úzkými okreskami do smutně proslulé vsi Lidice. Cesty připomínají spíš štěrkový mlat, ale Hyundai je laděn do pohodlí a tak nás o výmolech neinformují tvrdé údery, ale jen dobře utlumená zhoupnutí. Vyšší těžiště, pohon pouze předních kol a těžký motor pod kapotou stejně žádné velké divočení nedovolují.

Zastavujeme na placeném parkovišti před lidickým památníkem a rozhlížíme se do údolí, kde ještě před sedmdesáti lety stály desítky domů. Nacisté si však obec vybrali jako obětního beránka za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha a devátého června ji srovnali se zemí. Zahynulo zde 192 mužů, 60 žen nepřežilo internaci v koncentračních táborech. Smrti neunikly ani děti. 88 jich bylo usmrceno v mobilních plynových komorách, jen sedmnáct se po válce vrátilo z táborů smrti nebo z rodin, kam byly poslány na poněmčení.

S nadějí na lepší časy opouštíme tohle smutné místo a směřujeme na jihovýchod k obci Lány, kde leží stejnojmenný zámek – letní sídlo československých a českých prezidentů. Tady nejprve učiníme krátkou zastávku u hrobu rodiny Masarykových. Kromě prezidenta Tomáše G. Masaryka je tu pochována i jeho žena Charlotte Garrigue a děti Jan a Alice. Cestou od hřbitova míjíme prezidentovu jezdeckou sochu, čeká nás ale ještě jedno zastavení. V Lánech se nachází také muzeum sportovních vozů. Čas je však neúprosný a na podrobnou prohlídku nám v programu prostor nezbývá. Musíte se tedy spokojit s ujištěním, že za to rozhodně stojí.

Decentní tahoun

Náš Hyundai však sportovní rozhodně není, ačkoliv by to zkratka SUV mohla naznačovat. Commonrailový diesel 1,7 litru vychází z menší šestnáctistovky, podává dnes už jen průměrný výkon 85 kW (115 k) a točivý moment 260 Nm také nevyrazí dech. Má však jiné přednosti: tou největší je hladký zátah již od velmi nízkých otáček. Indikátor řazení radí držet ručičku otáčkoměru pod patnácti sty, ale i odsud se motor poměrně hladce sbírá. Hlavní nástup síly přichází kolem 1800 otáček a vydrží bez výraznější gradace až ke čtyřem tisícům. Tam ale rozhodně není potřeba točit, šestistupňová převodovka tu není pro nic za nic.

Také spotřeba na plynulejší provoz reaguje adekvátně a utěšeně padá. Ve chvíli, kdy z Lán vyjíždíme přes křivoklátské lesy k Berounce, ukazuje palubní počítač 5,7 litru. To už vypadá slibně. Na stoupání kopci Českého krasu má motor síly dost, je však třeba častěji podřazovat. Chod páky v lamele nepatří k těm nejhladším, dráhy jsou poměrně dlouhé a gumové, ale přesností pořád předčí francouzskou konkurenci.

Na cestách jižně od Berouna zároveň zkoušíme, zda si Hyundai poradí i s náročnějšími podmínkami. Zvýšená světlost oproti osobním vozům určitě prospěje, pokud se potřebujete polní cestou dostat k odlehlé chatě. Horší už to je s trakcí na zledovatělém povrchu. Zkoušíme se do mírného kopce pokrytého přemrzlým sněhem rozjet několikrát, vždy se však zběsile rozbliká kontrolka ESP a přední kola se zastaví. Inu kdo chce do terénu, musí si připlatit za pohon všech kol, který se však nabízí výhradně s dvoulitrovými motory.

Závěrečná etapa

Předposlední zastávkou je vesnička Neumětely. Ano, právě sem uháněl Horymír na Šemíkovi poté, co s ním překonal vyšehradské hradby. Tak aspoň praví legenda a také text na poměrně nenápadném památníku, který údajně kryje Šemíkův hrob. Od silnice si jej jen stěží povšimnete. Statečný mluvící kůň uběhl z Prahy pořádně dlouhou cestu a překonal nemálo kopců. Nás jich však ještě pár čeká.

Přejíždíme brdský hřeben a na jeho vrcholu potkáváme nejspíš poslední letošní běžkaře a zároveň první cyklisty. S přepravou sportovních potřeb nemá ix35 problém, zavazadlový prostor pojme solidních 465 litrů a nadto jej lze zvětšit složením zadních opěradel do roviny. Vyšší nakládací hrana a podlaha jsou v této kategorii běžné, my s povděkem kvitujeme, že se víko vyklápí dostatečně vysoko. A když už jsme v tom testování, 185 cm vysoký řidič se za sebe usadí bez problémů.

Projíždíme Dobříší a kocháme se pohledem na krásně opravený zámek, tady však nestavíme. Naše poslední štace leží kousek za městem. Za obcí Stará Huť se v místě zvaném Strž nachází památník spisovatele Karla Čapka. Tuto vilu půjčil Čapkovi a jeho ženě Olze Scheinpflugové k letním pobytům jeho vzdálený příbuzný Václav Palivec. V současné době je zde expozice věnovaná Čapkově životu a dílu. Nás však před samotnou cestou ke Strži zastavuje dvojice věcí: jednak značka „Zákaz vjezdu“, kterou samozřejmě respektujeme, jednak časový tlak. Na pěší výlet k vile se už nedostane a tak uděláme několik fotografií a míříme zpět na rychlostní silnici R4. Po ní už cestujeme zpět do Prahy.

Výletník

V nepříliš hustém provozu máme možnost vyzkoušet, jestli auto zvládá udržovat dálniční limit i ve stoupání a Hyundai nás nezklamal. I ve zvlněném terénu se spotřeba pohybuje pod sedmi litry a na příjezdu do Prahy tak z palubního počítače odečítáme kombinovanou konzumaci 5,9 litru nafty na 100 kilometrů. My jsme jich nakonec urazili přes 280 a zhruba třetinový úbytek z nádrže tomu odpovídá.

Ve finále tedy zvažujeme, jestli je ix35 s naftovou jedna-sedmičkou tím správným společníkem na obdobné výlety. V testované výbavě Style si za něj oproti povedenému benzínovému 1.6 GDI připlatíte nemalých 80 000 Kč a to už musíte být nějaký cestovatel, abyste tenhle rozdíl na benzínu projezdili. Kultivovaností i dynamikou je přitom zážehová jednotka o poznání výš. Pro výlety mimo terén si stejně pohon všech kol ani s jedním motorem pořídit nemůžete. Asi bychom nakonec oželeli kus dojezdové vzdálenosti a zvolili právě benzínovou jedna-šestku. Základní dieselový motor není špatná volba, ale chtělo by to trochu upravit ceny...

Plusy: vnitřní prostor, solidní ergonomie, spotřeba mimo město, výbava
Mínusy: cenový skok oproti 1.6 GDI, gumové řazení, chod motoru

Základní cena: 494 990 Kč
Cena testovaného vozu: 607 990 Kč

Text: Vojtěch Horáček
Foto: Zuzana Procházková