Francouzsko-německá jedna-šestka THP je obecně vynikající motor, jenže u Citroënu C4 musí spolupracovat s robotizovanou převodovkou, která jeho potenciál spolehlivě ničí. Přiznávám, že mě ten divný automat vyloženě rozčiloval. Kombinace výkonné jednotky se zoufale pomalým automatem je opravdu nešťastná. Proto jsem byl docela rád, když jsem si znovu převzal klíčky od “céčtyřky“ vybavené klasický manuálem. 

Napodruhé k nám zavítalo naftové provedení s motorem 1.6 HDi. Tahle jednotka není v naší redakci žádným nováčkem. Zkoušeli jsme ji například v Berlingu, Peugeotu Partner, 308 SW nebo 207. Takže jsem zhruba věděl, co od této jednotky mohu očekávat. Na vůz typu nové generace Citroënu C4 má agregát určitě dostatečný výkon, je tichý a poměrně úsporný. Všechna moje očekávání se během jednoho týdnu potvrdila. Ovšem došlo také na menší překvapení. 

Dospěl

Ona zmíněná překvapení se určitě netýkají vzhledu nebo interiéru. K naší menší smůle jsem dostal na pohled naprosto identický exemplář. Oproti jedna-šestce THP se lišil pouze absencí skleněné střechy a menšími litými koly. Toho si ale sotva někdo všimne. I napodruhé tedy mohu konstatovat, stejně jako před časem Honza Markovič, že se po stránce designu auto dost povedlo. Je elegantní, atraktivní, zkrátka dospělo.

A interiér? Dávám svůj naprostý souhlas s tím, co napsal náš veliký a ze všech nejlepší pan šéfredaktor. Uvnitř je Citroën C4 hodně povedený. Vypadá dokonce tak dobře, že předčí i o třídu vyššího sourozence C5, o konkurentech jiných značek ani nemluvě. Ztvárnění palubní desky, kvalita zpracování, použité materiály...Jedním slovem paráda!

Vyber barvu!

Drobnou vadou na kráse je na můj vkus až moc vyparáděný přístrojový panel. Jediný, kdo na něm používá klasickou ručičkou, je tachometr a ten je ještě k tomu poměrně špatně čitelný. Zbytek už obstarávají displeje. Čitelnost není zrovna nejlepší, musel jsem si zvykat. Jako trochu laciný trik mi přijde nastavení barvy podsvětlení, kdy si můžete zvlášť určit odstín stupnic a odstín displejů od zcela bílých až po skoro nepoužitelnou brutální modrou. Zajímavý detail, se kterým jsem se zatím nesetkal, ale upřímně říkám, že mi nikdy u žádného auta tato možnost nescházela. 

To další detail, o kterém bude řeč, je z kategorie výborných. Taktéž jsem se s ním příliš často nesetkal, ale v tomto případě jde o věc maximálně užitečnou. Tlačítkem na volantu si totiž můžete zhasnout kompletně celý přístrojový štít a displej navigace. Svítit zůstane pouze prstenec tachometru. Při jízdách za úplné tmy vidí řidič díky této fintě daleko lépe. Není ničím oslňován ani se nic neodráží na přední sklo. Chválihodné je také rozsvěcení vnitřního osvětlení dalším z tlačítek na volantu.

Ano, volant. To je u Citroënu záležitost, které byla věnována mimořádná pozornost. V minulosti pevný střed nahradil zase ten normální, otočný, ale počet tlačítek zůstal stejný. Čtyři skupiny čudlíků vždy sdruženy kolem otočného ovladače vyžadují zhruba stejný zvyk, jako tomu bylo u předchozí generace. 

Záležitosti prostoru byly opět probrány v předchozím testu, takže se k nim nebudu vracet. Díky absenci prosklené střechy zbývalo více místa nad hlavami cestujících, což si pochvalovali především ti zadní. 

Ideální volba

Naftová jedna-šestka se ukázala jako naprosto ideální volba. V nabídce najdeme verze o výkonu 92 nebo 112 koní. Tento test je věnován silnější alternativě, která, jak už jsem napsal v úvodu, představuje výborný kompromis mezi dostatečným výkonem a nízkou spotřebou. Také kvůli měkčímu podvozku se vůz stejně lépe cítí na delších trasách nebo během poklidné jízdy, no a přesně k těmto účelům se šestnáctistovka výborně hodí. 

Palubní počítač ukazoval při navrácení auta číslo 6,1 l/100 km. V kombinovaném provozu byste si ale měli vystačit pouze se 4,6 l/100 km. To je hodnota až překvapivě reálná. Více než polovinu z najetých kilometrů jsem totiž strávil na dálnici a sympatického Francouze jsem rozhodně nešetřil. Mimo město by měla spotřeba spadnout dokonce pod čtyři litry, ale to už se budete muset zatraceně hodně snažit. 

Ticho po pěšině

Až na pár světlých výjimek jsou Citroëny automobily zaměřené výhradně na cestovní pohodlí posádek. U nové C4 se tento trend promítl do naladění podvozku a do celkového odhlučnění. Výsledná úroveň je opravdu hodně vysoká a dost možná, že v dané kategorii nic lepšího po stránce komfortu nenajdete. Během jízdy panuje asi tak stejné ticho, jaké nastane v případě, že fotografka položí na poradě otázku, kdo s ní pojedete fotit auto, které je v redakci jaksi navíc. 

Ani při dálničním tempu do kabiny neproniká žádný hluk. Naftový motor je vyloženě tichošlápek a pokud ho nebudete vytáčet nesmyslně vysoko, odvděčí se vám kromě nízké spotřeby také akustickým komfortem benzinového THP. 

Francouzská pohoda

Jedním z důvodů tohoto tvrzení je manuální převodovka. Šestka se jaksi nedostavila, ale čtyřka a hlavně pětka jsou natažené, takže při 130 km/h toči motor 2500 ot./min., na tři tisíce se dostanete přibližně ve 150 km/h. Ale! Tady bohužel chvála končí. Sice je pětistupňový manuál podle mého názoru pro jízdu lepší, než robot, jenže chod řadicí páky není zrovna přesný. Je bohužel typicky francouzský. Tu a tam budete rychlostní stupeň lovit a smířit se také musíte s velice dlouhými drahami. Při řazení dvojky se už téměř dostáváte do kontaktu s ruční brzdou. 

Naftový Citroen C4 1.6 HDi se mi líbí více než jeho dvojník. Zatímco on dostal v dřívějším testu palec dolu, protentokrát dávám palec nahoru. Nízká spotřeba, komfortní jízda, velký dojezd, odhlučnění, to všechno jsou důvody, které jsem nemohl přehlédnout. Pokud bych měl něco kritizovat, pak to bude pouze trochu nepřesná převodovka. Nová generace se zkrátka povedla po všech stránkách. 

Plusy: tichý a kultivovaný motor, cestovní komfort, kvalita zpracování
Mínusy: nepřesná převodovka 

Základní cena: 454 900 Kč
Cena testovaného vozu: 487 900 kč

Text: Lukáš Dittrich
Foto: Zuzana Procházková